Postavení židovské diaspory v Alexandrii

Úvod

Tato práce se dotýká tématu, které je velmi složité nejen z hlediska historických otázek, ale také v teoretické a metodologické rovině. V prvních stoletích našeho letopočtu se v Alexandrii skupiny různými způsoby mísily a křečovitá snaha badatelského přístupu, který se snaží položit mezi ně zřetelné hranice, pravděpodobně není adekvátní.
Studium raného křesťanství a judaismu v období helénismu má značná sémantická úskalí, kdy je nesmírně obtížné určit kritéria, podle kterých bychom měli dané skupiny kategorizovat. A také se pochopitelně nabízí otázka, proč bychom vůbec měli ke kategorizování přistupovat a nevnímat více tento předmět výzkumu jako jakési prolnutí, protože jak v dějinách poznáme křesťana, Žida, židokřesťana a chápali se tak oni sami?[1]

Důležité je v této oblasti studium skupinových konfliktů, kdy dochází ke kulminaci vzájemného vymezování za pomoci etnických, politických či náboženských intencí, což činí situaci náhle o něco přehlednější. Proto se práce zaměří právě na sociální nepokoje a rozbroje mezi skupinami v Alexandrii, kde se bude snažit odhalit, jak byly konstruovány identity a to především v souvislosti s postavením židovské diaspory v rámci dalších komunit.

Pro řešení a nahlédnutí do této problematiky bude vedena sonda do literárních pramenů, které podávají svědectví o konkrétních konfliktech. Práce si ale nezapomene neustále klást otázky jako: Jaká je motivace autora/ů daného pramene a za jakou část skupiny hovoří? Subjektivita pramenných textů je totiž faktor, který opomenout samozřejmě nelze.

Z hlediska času práce postihne období prvních staletí našeho letopočtu, kdy máme doložených několik zásadních konfliktů dotýkajících se samotné existence židovské komunity v Alexandrii.

První konflikt, 38 n. l.

Podle Flavia Josepha měli Židé stejné právo na usídlení v Alexandrii jako Makedonci[2] a ať už jde o zkreslené tvrzení či ne, je zřejmé, že Židé v Alexandrii žili dlouhou dobu poměrně pokojně. To se ale změnilo s vzestupem moci Římanů. Řecká a egyptská populace v Alexandrii byla laděna proti Římu, zatímco egyptští Židé podpořili Césarovo tažení v Egyptě okolo roku 48 př. n. l.,[3] což zcela jistě mohlo vést k jisté tenzi. Císař Augustus pak v roce cca 24 př. n. l. zavedl vysokou daň z hlavy (laographia), od které však byli osvobozeni Řekové, zatímco Židé s Egypťany museli platit. To také vedlo k napětí v otázkách občanství a etnicity.[4]

Předchozí část lze nazvat jakousi předehrou a na následujících řádcích představím rekonstrukci průběhu onoho konfliktu s tím, že poté přijde na řadu analýza toho, jak situaci sledují tři různé prameny.

Od roku 32 n. l. vykonával funkci egyptského prefekta A. Avillius Flaccus a během prvních pěti let v tomto úřadu se mu vedlo velmi dobře.[5] To však platilo do doby, než se v roce 37 n. l. dostal k moci Gaius Caligula. Flaccus byl totiž přítelem předchozího císaře Tiberia a sehrál jistou roli i při vykázání Caligulovy matky Agrippiny, a jakmile Tiberius zemřel, přišel Flaccus o svou funkci. Jeho nástupcem v prefektuře měl být Q. Naevius Macro, ale byl spolu s Tiberiovým vnukem Gemellem na začátku roku 38 n. l. v Římě zavražděn. Flaccus se tak opět vrátil do úřadu, ale nyní již s velkým strachem z Caligulových stoupenců.[6] Ti využili jeho obav a nabídli mu ochranu a bezpečí výměnou za zrazení Židů v Alexandrii, což Flaccus přijal.[7] Řekové patrně ještě neměli v úmyslu Židům fyzicky ublížit, ale nejspíše chtěli po Flaccovi, ať ovlivní občanský status Židů k horšímu.[8] Vše pak vyvrcholilo s návštěvou židovského krále Agrippy I., který nesoulad komunit v Alexandrii jen více podnítil. Podráždění Řekové jej tak veřejně zesměšňovali v procesí, kdy místního blázna Carabbase oblékli jako krále.[9] A Flaccus již jako loutka nacionalistů jen přihlížel, jak jsou synagogy znesvěcovány tím, že do nich byly vloženy obrazy Caliguly.[10] Řekové poté přiměli Flacca k vydání deklarace, že Židé jsou v Alexandrii cizinci a vetřelci, což zcela degradovalo jejich sociální postavení a tento akt vedl k vzniku židovského ghetta v Alexandrii.[11] Ti, co se tam nestihli ukrýt, byli naháněni a zmasakrováni. V ghettu byl obrovský přetlak, což vedlo k životu ve špatných hygienických podmínkách a k epidemii.[12] Na Caligulovy narozeniny pak byli Židé vedeni ulicemi k divadlu, kde sloužili jako zábava, byli mučeni a věšeni.[13]

Poté však přišel z Říma příkaz k zatčení Flacca (později byl popraven) a s jeho nástupcem C. Vitrasiem Polliem se situace v Alexandrii uklidnila. Židé se pak vyrovnávali s ekonomickou situací a později se snažil strany usmířit císař Claudius.[14]

Filón Alexandrijský

Jediným zdrojem uceleného popisu událostí roku 38 n. l. v Alexandrii je Filón Alexandrijský a to v textech In Flaccum a Legatio ad Gaium. Flavius Josephus pouze zmiňuje, že jakýsi konflikt v Alexandrii probíhal.[15] Podle svých vlastních textů a také podle Flavia Josepha měl Filón Alexandrijský prominentní postavení v alexandrijské židovské komunitě.[16]

In Flaccum byl patrně zamýšlen jako životopis A. Avilla Flacca s prvky novely a primárním cílem tohoto textu tak nebyl věrný historický popis alexandrijského konfliktu. Prefekt Flaccus je tam nahlížen jednoznačně jako nejhorší zrádce a viník nepokojů. Velmi zajímavá z hlediska etnicity je také část s Agrippou I. Filón totiž klade důraz na to, že Agrippa se snažil přicestovat tajně a nechtěl být poznán, ale přitom je zřejmé, že jeho úloha v příběhu tolik diskrétní není.[17] Filón se snaží, aby Židé v In Flaccum vypadali jako zcela nevinné oběti antisemitských nálad, ale je patrné, že i alexandrijští Židé byli součástí politické síly a použili Agrippu alespoň k tomu, aby zprávu o dění v Alexandrii doručil císaři. Důležitý je pak akt zesměšňování Agrippy u gymnázia, kdy místního blázna Carabbase Řekové oblékli jako krále a pokřikovali na něj „Maris“, což byla narážka na jeho syrský původ.[18] To samozřejmě odráží i jádro konfliktu, které se týká etnických a občanských otázek. Římané totiž přispěli k pojetí Alexandrie jako především řeckého města, což zasadilo ránu tamní židovské komunitě, protože ti jako Řekové vnímání nebyli (viz zvolání „Maris“) a když jejich občanská práva odebral Flaccus, znamenalo to pro identitu alexandrijských Židů nejtvrdší trest. Filón pak slovy o tom, že s alexandrijskými Židy bylo zacházeno jako s egypťany nejnižšího postavení, dokládá dopad na sociální dno.[19] Přestože se Filón snaží do děje vtáhnout co nejvíce Gaia Caligulu, jisté zmínky z In Flaccum spíše dokazují velmi lokální charakter celého konfliktu, kdy Caligulovy sochy byly do synagog vloženy čistě na popud Alexandrijců.[20]

Na předchozích řádcích byl analyzován pohled Filóna v souvislosti s důležitými postavami těchto nepokojů. Je ale vhodné od postav na chvíli poodstoupit a podívat se, jak Filón mluví o samotných angažovaných komunitách. Je jasné, že celý konflikt o občanských právech zasahoval tři etnické skupiny a to Egypťany, Řeky a Židy. Zde ale narážíme na problém ohraničení jednotlivých skupin, když Filón nazývá své nepřátele obecně Alexandrijci.[21] Přesto ale lze situaci částečně zpřehlednit, protože několik významných postav jako například Isidor a Lampos, kteří našeptávali Flaccovi, jsou prokazatelně Řekové.[22] Egypťany, tedy původními obyvateli, pak Filón zcela pohrdá a přikládá jim nejnižší společenský status (viz str. 3). Egypťané mají podle Filóna vůči Židům také obrovskou zášť, jejíž důvody sice vysvětleny nejsou, ale patrně jde o nějaké křivdy z dávné minulosti.[23] Peter Schäfer tak zvažuje možnost, že Řekové využili Egypťany pro tento krvavý konflikt, protože obě skupiny měly zájem na degradaci Židů.[24]

Claudiův dopis

Císař Claudius v roce 41 n. l. poslal Alexandrijcům dopis, kde se vyjadřoval k celé problematice nepokojů. Dochovaly se však dvě verze, z nichž jedna je zcela autentický Claudiův dopis[25] a druhá pochází od Flavia Josepha[26]. Mezi badateli panují neshody o vztahu těchto dvou listů a diskutuje se, zda se jedná o dvě varianty jednoho dopisu nebo zda existovaly dopisy dva, ale pro účely této práce to není takový problém.[27]

Claudiův autentický dopis lze rozdělit na čtyři části dle toho, ke komu císař zrovna promlouvá. V prvním oddílu Claudius hovoří jak k Židům, tak k Alexandrijcům a nestará se o příčiny konfliktu, ale spíše ho dráždí jisté obnovení sporů ze strany Židů. Nicméně Claudius hned dodává, že svár je vzájemný a obě skupiny musí v zápolení okamžitě přestat. Druhá část je pak věnována Alexandrijcům, které císař nabádá, aby nadále nezneucťovali židovské zvyky a jejich boha. Dále Claudius oslovuje Židy, aby neusilovali o větší výsady, než měli předtím a zakazuje jim přivádět Židy ze Sýrie a Egypta a také je vykazuje z účasti na alexandrijských hrách. V poslední části pak opět apeluje na obě skupiny, aby se usmířily.

Vyznění Claudiova ediktu u Flavia Josepha je v některých věcech odlišné. Židé jsou tam totiž nazýváni Alexandrijci a na textu Josepha lze poznat, že velmi lpěl na tom, aby obsah jeho verze Claudiova dopisu hovořil o občanských právech židů jakožto rovnocenných k těm řeckým.

Nicméně z autentického Claudiova dopisu vyplývají dvě základní stanoviska. Claudius nechtěl udělit Židům stejná občanská práva jako Alexandrijcům a díky tomu, že Židé usilovali o své povýšení v rámci komunit, panoval nadále v Alexandrii neklid. Jakékoliv uznání se tak odehrávalo pouze v rovině náboženské, což je překvapivě shodné i s Josephovou verzí, která sice usiluje o jiné vyznění, ale rovněž je tam kladen důraz zejména na náboženské zvyky.

Skutky alexandrijských mučedníků

Acta Alexandrinorum jsou listiny obsahující mimo jiné barvitý popis rozmluvy Isidora s Agrippou I. (Acta Isidori),[28] pravděpodobně se ale jedná o lidové vyprávění nebo „historky“ spíše než o oficiální záznamy.[29] To ale neznamená, že nemají značnou výpovědní hodnotu. Text je psán z perspektivy nacionalistických alexandrijských Řeků, kteří spatřují Židy jako partnery Říma a jeho zájmů, tedy jako své nepřátele. Ona diskuze mezi Agrippou a Isidorem se měla odehrávat nejspíše v roce 41 n. l.[30] Text je velice fragmentární, ale i tak lze sestavit jeho základní zápletku. Isidor tedy v dialogu zastupuje Řeky z Alexandrie a nešetří Agrippu etnickými urážkami. Dále říká, že Židé nejsou rozhodně stejní jako Alexandrijci a žijí podobně jako Egypťané a stejně tak se na ně vztahují daně. Opět je hlavním bodem občanství a lze také zpozorovat, že ony daně z hlavy zavedeny Augustem jsou pořád velkým tématem. Zároveň přirovnání k Egypťanům je pro Židy obrovskou urážkou, na což Agrippa reaguje popřením, že by Židé měli platit daně. Tyto silné výroky se však musí brát s rezervou, protože text je evidentně politickou propagandou. Z Acta Isidori tedy plyne, že alexandrijští Řekové si do Agrippy projektují nenávist k římské nadvládě a k tomu, že Židé usilují o stejné postavení v Alexandrii. Debaty se účastní i Claudius, který stojí na straně Agrippy a je rovněž urážen, ale z Claudiova dopisu (viz výše) víme, že ani on nebyl k Židům shovívavý. Jednalo se o spor více frakcí, kde každá patrně chtěla dosáhnout svého a to spíše v politických a etnických záležitostech než náboženských.

Druhý konflikt, 115 - 117 n. l.

Jen velice málo pramenů vypovídá o důvodech židovského povstání v Egyptě v letech 115 – 117 n. l. pod vládou císaře Trajána.[31] V pramenech není doložena žádná provokace ani motiv. Židovská revolta se však netýkala jen Alexandrie, ale také Kyrenaiky a různých částí Egypta.[32] Christopher Haas se domnívá, že hlavním cílem rebelů byla Palestina, což přeznačovalo jejich rebelii jako eschatologický návrat diaspory do země zaslíbené.[33]

Dochovaly se alespoň fragmenty papyru z Acta Alexandrinorum, které popisují židovskou a řeckou delegaci u Trajána.[34] Papyrus zachází s historickými událostmi, ale ke konci se objevuje zázrak a je opět značně propagandistický pro řeckou stranu. Z papyru není zcela zřejmé, oč Řekům jde, ale pravděpodobně se jedná o nějaký rasový problém z Alexandrie, který nemohl vyřešit tamní prefekt. Řekové obviňují Trajána, že je spolčen s Židy a že jich má několik i v senátu a busta Sarapida se začala potit, což mělo značit vítězství řeckého božstva nad mocí Římanů, kteří v papyru ustrašení utekli. Dokument však spadá do let 99 – 113 n. l., kdy nemáme doložen žádný větší konflikt mezi Židy a Řeky v Alexandrii.[35]

Traján si ale brzy pro vypuknutí revolty uvědomil vážnost situace a poslal do Alexandrie posily pod vedením Q. Marcia Turba.[36] Než však Římané sesbírali dostatek vojsk a dorazili, tak Židé stihli zmasakrovat původní egyptské a řecké obyvatelstvo (pohany), o čemž nám vypovídá dopis, kde Apollóniova matka prosí bohy, aby jejího syna Židé neupekli.[37] Poté však Q. Marcius Turbo dorazil a po mnoha bojích, kdy podle Eusebia zabil tisícovky Židů, potlačil na konci srpna roku 117 n. l. povstání a celkový konec těchto nepokojů je spojen s nástupem nového císaře Hadriána.[38] Revolta v Alexandrii však probíhala jinak než u Židů z jiných oblastí. V Alexandrii bylo povstání krvavé ale poměrně krátké.[39] Během toho však Židé zničili a znesvětili chrámy egyptských a helenizovaných božstev včetně Serapea, což poukazuje na jejich možnou motivaci pramenící ze zničení synagog v roce 38 n. l.

I když během revolty Židé bojovali proti římským jednotkám, nevyhnuly se boje ani Řekům. Eusebios píše, že Židé porazili Řeky, kteří následně prchli do Alexandrie, kde pobili místní Židy.[40] Stejně jako v roce 38 n. l., když byli Židé oslabeni Římany, alexandrijští Řekové vyrazili proti nim do krvavých potyček. Pouliční fraškou zesměšňovali židovské mesianistické aspirace a zničili alexandrijskou Velkou synagogu.[41]

Je zřejmé, že během těchto bojů Židovská komunita v Alexandrii utrpěla obrovské ztráty. Mnoho Židů včetně autorit pak odešlo do Palestiny.[42] Zbylí Židé pak byli na rozkaz prefekta Q. Ramnia Martialia přestěhováni za zdi města, což Řeky ale neuklidnilo, protože se báli, že odtamtud budou Židé útočit.[43] Nový prefekt ale nejspíše chtěl udržet klid ve městě. O tom, že alexandrijská židovská komunita byla téměř zničena, svědčí i tamní klid během Bar Kochbova povstání a pokles v počtu papyrů po Trajánově vládě.[44]

Třetí konflikt, 414 - 415 n. l.

Alexandrijský konflikt okolo roku 415 n. l. je již spojen s formujícím se křesťanstvím, ale nejprve je zapotřebí alespoň stručně nastínit vývoj, který této situaci předcházel. V průběhu druhého ale zejména třetího století n. l. byla alexandrijská diaspora stále velmi oslabena.[45] Pro přehled v situaci tohoto období jsou důležité křesťanské prameny. List Barnabášův pochází pravděpodobně z Alexandrie a je příkladem protižidovské literatury. Pojednává o tom, že křesťané jsou nyní součástí smlouvy s Bohem a Židé jsou vnímáni jako pomatenci, co nepochopili přikázání Mojžíše.[46] Dalším příkladem může být Rozhovor Timotea a Akvily z konce druhého století n. l., což je další protižidovský text spojený s Alexandrií.[47] Nic však nehovoří o tom, že by židovská komunita v Alexandrii byla silná a prosperující.

Velmi zajímavá situace je u dochovaných židovských pramenů. Zatímco v jiných obdobích alexandrijští židovští autoři tvořili filozofické traktáty, poezii, exegezi a drama, po nepokojích v letech 115 – 117 n. l. se žánr omezuje pouze a jedině na apokalyptickou literaturu.[48] Dvanáctá a třináctá kniha z díla Sibylliny věštby jsou připisovány židovským alexandrijským autorům a datovány do období 235 – 265 n. l.[49] Tato radikální změna žánru svědčí o snaze udržet si identitu v novém prostředí, ve kterém se objevují křesťané. Pokud porovnáme množství papyrů z oblasti jiných, je jasné, že ostatnímu židovstvu se vedlo daleko lépe.[50] Během sporů s ariány se část Židů přiklonila na jejich stranu, aby ukázali odpor ke křesťanům zastávajícím homoúsios. V průběhu čtvrtého století alexandrijští židé uzavřeli několikrát spojenectví s nekřesťanskými obyvateli a poničili spolu tamní kostely a napadli křesťany vyznávající homoúsios.[51]

Předchozí vývoj je nutné znát pro pochopení událostí v letech 414 – 415 n. l. Jakmile totiž alexandrijská církev získala podporu Říma, porazila ariány a potlačila pohanské povstání v roce 391 n. l., zůstala v boji o postavení v Alexandrii už jen židovská komunita.[52] Samotný incident pak popisuje církevní kronikář Sokratés z Konstantinopole.[53] Alexandrijští Židé se podle něj rádi bavili na účet křesťanů při návštěvě divadla a alespoň podle Sokrata se chovali nezákonně. Proto tehdejší alexandrijský prefekt Orestes musel zjednávat na těchto představeních pořádek a měl v tom podporu tamní církve v čele s Cyrilem Alexandrijským. Postava Oresta je však poněkud komplikovanější, protože spatřoval v Cyrilovi hrozbu pro římskou autoritu v rámci města. Klíčová pro začátek krvavého konfliktu byla účast Cyrilova stoupence Hieraxe v publiku na jednom ze zmíněných divadelních představení. Židé ho mezi sebou rozpoznali a nahlásili Orestovi. Ten byl podrážděn a podezříval Cyrila, že ho takto nechává sledovat. Na místě Hieraxe zajal a nechal ho k velkému potěšení Židů zbičovat. Cyril si to vzal jako osobní urážku a krom Oresta vinil z incidentu Židy. Cyril si nechal zavolat předáky alexandrijské židovské komunity a pohrozil jim, že je stihne trest, pokud nepřestanou urážet křesťany. Tímto však Cyril překročil meze svého postavení a tato pohrůžka zase velice rozlítila Židy, jejichž zélóti vymysleli na křesťany lest. V noci rozšířili po městě paniku, že kostel biskupa Alexandra je v plamenech. Požár se však nekonal a tak křesťané do kostela vběhli na meče již připravených Židů. Ve dne však přišla odplata, když Cyril vyhostil množství Židů z města a obsadil všechny synagogy. Orestes neměl prostředky k jakémukoliv zásahu. Židovská komunita tak byla na kolenou a byla téměř zničena.

Codex Theodosianus, text kompilující římské právo, hovoří o konverzi mnoha Židů ke křesťanství v průběhu čtvrtého století n. l., avšak s výjimkou Židů alexandrijských.[54] To si lze vysvětlit tím, že identita alexandrijských Židů byla velice svázána s městem a zpevněna velmi těžkými obdobími. Situace se ale změnila právě po Cyrilově tvrdém zákroku, kdy se mu možná podařilo prolomit identitu alexandrijských židů, protože z doby po konfliktu z let 414-415 n. l. existují záznamy o velkém množství židovských konverzí ke křesťanství a to včetně prominentních osob.[55]

Nemělo by se ale zapomínat na to, že tento konflikt je pouze jednou stranou mince v židovsko-křesťanských vztazích. V každodenním životě se komunity běžně střetávaly a bylo by krátkozraké ostře tyto skupiny oddělovat a připisovat jim pouze vzájemnou nenávist. Archeologické nálezy například hovoří o společných hrobech křesťanů a Židů v Alexandrii.[56] Codex Theodosianus pak zakazuje svatbu křesťana s Židem, což naznačuje, že podobné aktivity se v Alexandrii děly, jinak by takového zákona nebyla potřeba.[57] Společný jim také byl povýšený pohled na okolní polyteistickou kulturu.[58]

Závěr

Pokud se podíváme na dějiny komunit v Alexandrii, zjistíme, že kromě toho, že se nazývali Židé, Řekové, Egypťané či křesťané, tak se cítili především jako Alexandrijci. Identity těchto skupin byly s Alexandrií pevně svázány a přesto, že spolu sváděli politické boje o to, „kdo je více Alexandrijec“, dokázali se dočasně semknout proti vnějšímu nepříteli jako například v roce 367 n. l., kdy se do města snažil proti zvedeným protokolům vměstnat biskup Lucius.[59] Ze všech rozebíraných konfliktů plyne, že politické důvody, etnicita a občanská práva hráli primární roli, zatímco náboženství spíše sekundární.

Mír v Alexandrii byl velmi křehký a to obzvláště za přítomnosti Římanů. Proti-římské nálady se často obrátily k alexandrijským židům, kteří byli vnímáni jako menšina ochraňovaná Římem. To však neznamená, že by je Řím nějak opatroval. Změny v římské správě pak několikrát vedly ke konfliktu komunit jako například v letech 115 – 117 n. l. Právě tento konflikt vyřadil alexandrijské Židy z politického života až do čtvrtého století n. l. Ale ani Cyrilův zásah v pátém století n. l. nedokázal Židy z Alexandrie zcela vykázat.

V práci bylo představeno mnoho pramenů z různých pozic. Problémem ale je, že nelze jasně říci, za jakou část dané komunity hovoří. Některé prameny představují konflikty židovské diaspory jakožto plné nenávisti k ostatním skupinám, ale může se jednat pouze o perspektivu autorit, které měly motivaci v tomto duchu psát, zatímco určité důkazy hovoří o snášenlivosti u nižších sociálních vrstev. Jisté kontury identit samozřejmě vykreslit lze, ale je otázkou, s jakou intenzitou je vnímali prominenti komunit a běžní obyvatelé Alexandrie. Jak jsem již psal v úvodu, bylo pro práci důležité představit právě jednotlivé konflikty v různých obdobích, které umožnily krystalizaci oněch identit.

Samotné téma je velmi komplexní a v rámci rozsahu práce jsem tak načrtnul tři zásadní konflikty skupin v Alexandrii a nastínil jejich implikace pro židovskou komunitu.

Bibliografie

Prameny

Barnabášův list

[Josef Novák (ed.),"List Barnabášův", in: Druhá patristická čítanka (Teol. studie), Praha: Česká katolická charita, 1985, 19-39.]

Claudiův dopis

 [„Letter of Claudius“, in: Arthur S. Hunt – Campbell C. Edgar (eds.), Selected Papyri II, London: William Heinemann 1934, 78-89.]

Codex Theodosianus

[The Theodosian code and novels, and the Sirmondian constitution, do angličtiny přeložil Clyde Pharr, Princeton: Princeton University Press 1954.]

Corpus Papyrorum Judaicorum

[Victor A. Tcherikover (ed.), Corpus Papyrorum Judaicarum (Vol. II), Cambridge: Harvard University Press 1960.]

Eusebios z Kaisareie¹, Sokratés Scholastikos², Theodorétos z Kyrrhu³

Historia Ecclesiastica

Athanasius⁴

Historia Acephala

[Philip Schaff – Henry Wace (eds.), Nicene and Post-Nicene Fathers, Second Series, (Vol. I-IV), Buffalo: Christian Literature Publishing 1890^1,2, 1892^3,4.]

Filón Alexandrijský

In Flaccus, Legatio ad Gaium

[The Works of Philo Judaeus: The contemporary of Josephus, do angličtiny přeložil Charles D. Yonge, London: Henry G. Bohn 1854-1890.]

Flavius Josephus

Antiquitates

[The Works of Flavius Josephus, do angličtiny přeložil William Whiston, Buffal: John E. Beardsley 1895.]

Contra Apionem

[O starobylosti Židů; Můj život, do češtiny přeložili Růžena Dostálová a Jaroslav Havelka, Praha: Arista 2006.]

Sibylliny věštby

[The Sibylline Oracles, do angličtiny přeložil Milton S. Terry, New York: Eaton and Mains 1899.]

Další prameny

Coneybeare, Fred C., (ed.), The Dialogues of Athanasius and Zaccheus and of Timothy and Aquila, Oxford: Clarendon Press 1898.

Rutgers, Leonard V., „Archaelogical Evidence for the Interaction of Jews and Non-Jews in Late Antiquity“, American Journal of Archaeology 1, 1992, 101-118.

Sekundární literatura

Boyarin, Daniel, „Semantic Differences; or, ‚Judaism‘/‚Christianity‘“, in: Adam H. Becker – Annette Yoshiko Reed (eds.), The Ways that Never Parted: Jews and Christians in Late Antiquity and the Early Middle Ages, Minneapolis: Fortress Press 2007, 65-85.

Haas, Christopher, Alexandria in Late Antiquity: Topography and Social Conflict, (Ancient society and history), Baltimore: John Hopkins University 2006.

Kasher, Aryeh, „The Nature of Jewish Migration in the Mediterranean Countries in the Hellenistic – Roman Era“, Mediterranean History Review 2, 1987, 46-75.

Schäfer, Peter, Judeophobia: Attitudes toward the Jews in the Ancient World, Cambridge – London: Harvard University Press 1997.

Smallwood,E. Mary, The Jews Under Roman Rule: From Pompey to Diocletian, Leiden: E. J. Brill 1976.

---

[1] Daniel Boyarin, „Semantic Differences; or, ‚Judaism‘/‚Christianity‘“, in: Adam H. Becker – Annette Yoshiko Reed (eds.), The Ways that Never Parted: Jews and Christians in Late Antiquity and the Early Middle Ages, Minneapolis: Fortress Press 2007, 65-85.

[2] Contra Apionem II, 4, 35-36; Antiquitates  XII, 1.

[3] Antiquitates  XIV, 8.

[4] E. Mary Smallwood, The Jews Under Roman Rule: From Pompey to Diocletian, Leiden: E. J. Brill 1976, 231-232.

[5] In Flaccum, 1-8.

[6] Tamtéž, 9-16.

[7] Tamtéž, 18-24.

[8] Peter Schäfer, Judeophobia: Attitudes toward the Jews in the Ancient World, Cambridge – London: Harvard University Press 1997, 136-137.

[9] In Flaccum, 32-40.

[10] Legatio ad Gaium, 133-134.

[11] In Flaccum, 53-54.

[12] E. Mary Smallwood, The Jews..., 240.

[13] In Flaccum, 74-85, 95-96.

[14] E. Mary Smallwood, The Jews..., 242.

[15] Antiquitates XVIII, 8, 1.

[16] Tamtéž.

[17] In Flaccum, 25-28.

[18] Tamtéž, 36-40.

[19] Tamtéž, 80.

[20] In Flaccum, 41, více viz Peter Schäfer, Judeophobia..., 144.

[21] Tamtéž, 78.

[22] Tamtéž, 20.

[23] Tamtéž, 29.

[24] Peter Schäfer, Judeophobia..., 145.

[25]„Letter of Claudius“, in: Arthur S. Hunt – Campbell C. Edgar (eds.), Selected Papyri II, London: William Heinemann 1934, 78-89.

[26] Antiquitates XIX, 5.

[27] Tamtéž, 145-152.

[28] Corpus Papyrorum Judaicorum, vol. 2, nos. 154-159.

[29] E. Mary Smallwood, The Jews..., 242; Peter Schäfer, Judeophobia..., 152-153.

[30] Tamtéž.

[31] Christopher Haas, Alexandria in Late Antiquity: Topography and Social Conflict, (Ancient society and history), Baltimore: John Hopkins University 2006, 99.

[32] E. Mary Smallwood, The Jews..., 389.

[33] Christopher Haas, Alexandria..., 99.

[34] Corpus Papyrorum Judaicorum, vol. 2, no. 157.

[35] E. Mary Smallwood, The Jews..., 392.

[36] Eusebios, Historia Ecclesiastica IV, 2, 3.

[37] Corpus Papyrorum Judaicorum, vol. 2, no. 438.

[38] Eusebios, Historia Ecclesiastica IV, 2, 4.

[39] Corpus Papyrorum Judaicorum, vol. 2, no. 435.

[40] Eusebios, Historia Ecclesiastica IV, 2, 3.

[41] Corpus Papyrorum Judaicorum, vol. 2, no. 158a, více viz Christopher Haas, Alexandria..., 102.

[42] Aryeh Kasher, „The Nature of Jewish Migration in the Mediterranean Countries in the Hellenistic – Roman Era“, Mediterranean History Review 2, 1987, 46-75.

[43] E. Mary Smallwood, The Jews..., 408-409.

[44] Tamtéž, 406.

[45] Christopher Haas, Alexandria..., 105.

[46] Josef Novák (ed.),"List Barnabášův", in: Druhá patristická čítanka (Teol. studie), Praha: Česká katolická charita, 1985, 19-39.

[47] Fred C. Coneybeare (ed.), The Dialogues of Athanasius and Zaccheus and of Timothy and Aquila, Oxford: Clarendon Press 1898.

[48] Christopher Haas, Alexandria..., 107.

[49] The Sibylline Oracles, do angličtiny přeložil Milton S. Terry, New York: Eaton and Mains 1899, 225-234.

[50] Christopher Haas, Alexandria..., 107.

[51] Theodorétos, Historia Ecclesiastica IV, 18-19.

[52] Christopher Haas, Alexandria..., 126.

[53] Sokratés, Historia Ecclesiastica VII, 13.

[54] Codex Theodosianus XVI, 8, 1.

[55] Sokratés, Historia Ecclesiastica VII, 13.

[56] Leonard V. Rutgers, „Archaelogical Evidence for the Interaction of Jews and Non-Jews in Late Antiquity“, American Journal of Archaeology 1, 1992, 101-118: 113-114.

[57] Codex Theodosianus III, 7, 2.

[58] Christopher Haas, Alexandria..., 123.

[59] Historia Acephala XIII.